Jaký smysl mají adaptační kurzy a jak by měly vypadat?

Pořádání seznamovacích či adaptačních kurzů pro první ročníky se stalo trendem dnešní doby a většina středních škol zařazuje tyto programy do úvodních dnů školního roku. Mají však opravdu nějaký smysl, nebo je to pro studenty spíše prodloužení prázdnin? A co by se na takovém správném „seznamováku“ mělo dít?
 
Většina z nás rozumí logice seznamovacího kurzu. Bylo by přeci jen dobré, aby se studenti znali alespoň jménem a mohli se tak cítit ve třídě příjemněji. Je však potřeba kvůli tomu jezdit někam na týden? Nestačí zařadit nějaký seznamovací program do průběhu několika vyučovacích hodin na začátku roku? V tuto chvíli by odpověď měla být jednoznačná. Ano. Jde-li nám opravdu jen o seznámení, tak by to stačilo. Cíle těchto kurzů jsou, nebo by alespoň měly být, hlubší, a ty už za jedno odpoledne nenaplníme, proto se jezdí na kurzy vícedenní a ty se také často označují jako kurzy adaptační, nikoli jen seznamovací.
 

Pojem adaptace značí dynamický proces přizpůsobování se novým podmínkám a prostředí, což se s přechodem na novou školu úzce pojí. Změna školy s sebou nese množství výrazných změn. Mimo nového prostředí je to většinou množství nových požadavků, ale zejména nové sociální prostředí, tedy noví učitelé i spolužáci. Tyto změny se navíc odehrávají ve velmi citlivé fázi psychického vývoje, kdy se z dětí stávají dospívající, a toto období samo o sobě je náročné pro ně i okolí i bez jakýchkoliv dalších změn.

ADAPTACE NA NOVÉ ŠKOLE

Adaptace studenta na novou školu a všechny změny s tím spojené je komplexní děj. Jeho průběh ovlivňuje mnoho faktorů. V prvé řadě do něj samozřejmě vstupují osobnostní vlastnosti studenta, individuální úroveň adaptability, okolnosti této životní změny spojené s motivací a v neposlední řadě rodinné i širší sociální prostředí. Ze strany školy ovlivňuje adaptaci množství nároků a odlišností od předchozího studia, samotné školní prostředí a jeho klima, ale především pak lidé v tomto prostředí, tedy učitelé se svou osobností i výchovně-vzdělávacím stylem a kolektiv spolužáků.

Někteří teoretici popisují adaptaci jako aktivní vztah k okolí. Chce-li škola aktivním způsobem usnadnit studentům počátek jejich studia, může jim pomoci, mimo postupného zatěžování množstvím nároků, právě ve vztahové rovině. Cílem seznamovacího či adaptačního kurzu tedy není jen seznámení ve smyslu naučení se jmen a získání základních informací o spolužácích. Kurzy by měly být zaměřeny na rozvoj kompetencí, které pomohou studentům vytvářet otevřené a chápavé vzájemné vztahy nejen mezi sebou, ale i s učiteli.

Naučí se, co je třeba k tomu, aby spolu dokázali fungovat jako skupina, komunikovat a spolupracovat i přes odlišnosti v zájmech a názorech. Žáci jsou vedeni k tomu, aby překročili hranice svého já a uvědomili si, jak ovlivňuje jejich vlastní jednání ostatní ve skupině a jak je naopak ovlivňuje chování druhých. Uvědomí si, že je přirozené, že je každý jiný, že se nemusí mít všichni stejně rádi a stejně dobře si rozumět, a i přes to spolu mohou vycházet, spolupracovat a sdílet příjemné zážitky. V neposlední řadě si vyzkouší, jak pracovat s tím, když se v kolektivu a ve vzájemných vztazích něco nedaří.

Na jaké cíle, se tedy měly aktivity na kurzu zaměřovat?

Seznámení spolužáků

Jak již bylo řečeno výše, nejde jen o naučení jmen a seznámení se zájmy spolužáků. Je více o poznání jejich osobnostních charakteristik, schopností, typických sociálních rolí, o poznání třídy jako celku v její vnitřní variabilitě a jejích možnostech.

Rozvoj sociálních dovedností

Komunikace a spolupráce jsou více než jen společné povídání a dělání věcí dohromady, vyžadují i jistou míru sebereflexe a empatie, uvědomování si vlastních motivů i potřeb a motivů i potřeb toho druhého. Vyžadují sebekontrolu a schopnost přemýšlet o tom, co dělám, reflektovat svou roli, a především vnímat ostatní;

Nejde jen o to umět věci říkat, ale také umět naslouchat, vnímat, co druzí říkají a vhodně to interpretovat, nebo spíše předčasně neinterpretovat, umět poskytovat zpětnou vazbu a umět ji přijímat

 

Budování klimatu otevřené a bezpečné komunikace a vzájemného sdílení

Zdravá a dobře fungující třída není ta, kde problémy nejsou, ale kde o nich umí otevřeně mluvit. Že se ve třídě za 4 nebo až 8 let nic „nesemele“ je utopie. Třída, kde jsou žáci ale zvyklí mluvit o tom, jak se mají, jak jim v kolektivu je, jsou zvyklí dávat si zpětnou vazbu, přijímat kritiku a mají otevřený vztah se svým třídním, má mnohem větší šanci, že se průšvihy budou řešit včas a efektivně.

Rozvoj identity a koheze skupiny

Středoškolská léta jsou ta, kdy se utvářejí přátelské vazby, které mnohdy vydrží třeba i po celý život, jsou to ta léta, na která se i v dospělosti vzpomíná. Ve škole dospívající tráví většinu tohoto citlivého životního období, a je tak důležité, aby chodili do party, kde mají pocit, že tam patří, je to jejich a jsou tam přijímání. Pro efekt vzdělávacího procesu i další rozvoj sebevědomých a úspěšných dospělých je důležité, aby na toto období mohli vzpomínat v dobrém.

Navázání vztahu mezi třídou a třídním učitelem

Učitel je také člověk a je dobré, aby to žáci věděli. Je také tím, kdo s nimi tráví skoro víc času než rodiče, kdo má šanci být pro ně silným vzorem a ukazovat jim cestu, jak řešit různé životní situace. Otevřený vzájemný vztah a důvěra je základem proto, aby o to dospívající stáli a o tom, co je třeba řešit, se učitel včas dozvídal.

Adaptační kurzy pořádané mimo prostředí školy mohou skrze svou náplň a vedení plnit mnoho dalších cílů, jako například rozvoj tvůrčího a kritického myšlení, výchovu k odpovědnosti, podporu zdravého životního stylu žáků, rozvoj environmentálního cítění a chování ohleduplné k přírodním zdrojům atd.

PROGRAM ADAPTAČNÍCH KURZŮ

Jak by měl program kurzu vypadat, aby mířil k uvedeným cílům? Aktivity zařazené do kurzu by měly sledovat určitý vývoj. Obecně k naplnění cílů kurzu slouží různé herní techniky, které vychází z principů zážitkové pedagogiky, zprostředkovaného učení a sociálně-psychologického výcviku. Ty úvodní usnadňují rychlé zapamatování jmen a následně umožňují zábavnou formou další poznávání spolužáků. Postupně by pak měly přecházet v rozličné aktivity a úkoly vyžadující hlubší komunikaci a spolupráci všech zúčastněných. Jedním ze základů adaptačních kurzů jsou tzv. problémové aktivity (problem solving activities), ve kterých je skupina postavena před úkol, který musí společně vyřešit. Nejprve je tak třeba se společně domluvit na postupu řešení a následně se zkoordinovat v jeho realizaci. Jde tak nejen o odhalení řešení, ale především vzájemné prosazování nápadů, řízení společné skupinové činnosti a domluvy skupiny, rozdělování rolí a v neposlední řadě řešení neshod a vzniklých problémů.  

Pro naplňování cílů kurzu není ve výsledku klíčová ani tak zvolená aktivita jako způsob, kterým je s ní zacházeno, jak je vedena a jak je její průběh se studenty zpětně reflektován.

Náročnost aktivit by se měla střídat stejně jako potřebné dovednosti, na které cílí. Některé aktivity by měly být více pohybové, jiné více kreativní, některé více sedavé a diskusní, jiné živé, některé více zábavné, některé s větší hloubkou. Zjednodušeně řečeno, každý by měl mít možnost najít si ty své. Aktivity by měly bavit a neměly by studenty vyčerpat či zahltit.

Mnohé psychologické techniky na téma komunikace či spolupráce jsou často vedeny formou práce v místnosti, jednoduchou hrou či diskusní aktivitou pojící se s metodou tužka a papír. Některé outdoorové společnosti nabízející adaptační kurzy naopak vedou program cestou adrenalinových aktivit zaměřených zejména na individuální prožitek a zábavu. Mým osobním názorem je, že není ani tak důležité, jakou aktivitu se studenty děláme, ale jakým způsobem.

VÝHODY PRO STUDENTY A SKUPINY

Je důležité, aby studenty program bavil, což znamená, že se sedavými a příliš diskusními aktivitami moc neobstojíme. Současně by měly aktivity podporovat potřebu komunikovat a spolupracovat, a měly by tedy klást před studenty výzvu, jejíž překonání je v podstatě bez společného zapojení nemožné. Samotný individuální zážitek by toto neměl přebíjet, přestože pro budování identity skupiny je společný zážitek, o kterém si budeme ještě dlouho vyprávět, samozřejmě velmi dobrý.

Osobně považuji za nejvhodnější určitou syntézu diskusně psychologických a adrenalinově-zábavných aktivit, nicméně nosnou část stále vidím v jejich zpracování a následné reflexi. Studenti si sami neuvědomí, co se vlastně v průběhu aktivity děje, jak moc jim pomohlo, že se nejprve domluvili, než se vrhli do práce, že si přestali vzájemně nadávat, vnímali názory ostatních atd. To vše jim můžeme zpřístupnit až následnou reflexí, ve které společně rozebíráme, co se vlastně v průběhu aktivity dělo, co prožívali, jak vnímali ostatní, jak by ke svému jednání s odstupem času přistupovali jinak a co si z toho mohou odnést.

Nemůžeme samozřejmě očekávat, že si studenti vše uvědomí okamžitě. Zprvu je musíme navést k tomu, co od nich vlastně v reflexi očekáváme. V průběhu kurzu postupně reflexe prohlubujeme a vedeme je k tomu, aby ve výsledku dokázali reflektovat své jednání i vzájemné vnímání samostatně, bez námi vedených dotazů. To je samozřejmě pro několikadenní kurz velmi náročný úkol, ale zcela jistě můžeme toto uvědomění u studentů nastartovat a následně na to ve škole postupně navazovat.

SOUSTAVNÁ PRÁCE  BĚHEM ROKU

Cílem několikadenního kurzu samozřejmě nemůže být ani vytvoření soudržné a dobře fungující skupiny na dlouhá léta, ale nastartování výše uvedených procesů nezbytných pro dobré fungování skupiny. Další vývoj pak záleží nejen na samotných studentech, ale především na tom, jak je na kurz navázáno ze strany školy. Samotný adaptační kurz uspořádaný na začátku studia nezajistí bezproblémové fungování skupiny na dlouhou dobu.

Pro udržení jeho efektu a pro opravdový smysl započaté práce je třeba navázat na kurz s podobně cíleným programem v průběhu roku. K tomu samozřejmě není třeba jezdit každý měsíc na několikadenní kurz. Je ale důležité opakovaně se s žáky bavit, jak se ve třídě mají, pomoct jim vytvářet prostor pro společné sdílení „radostí i strastí“ a vytvářet jim nové příležitosti pro vyzkoušení společné domluvy a řešení problémů, aby se udržovalo při životě a postupně rozšiřovalo to, co si na adaptačním kurzu mohli zažít a uvědomit.

Vytvoří-li se se studenty určitá pravidla chování ve skupině, naučí-li se otevřeně hovořit o tom, co se ve skupině děje, ale pak se k tomu již víckrát nevrátíme, nepřipomeneme jim to a nedáme jim prostor, svůj smysl to poněkud ztrácí. Na vše, co se dělo na kurzu, mohou vyučující ideálně navazovat i ve své každodenní práci se studenty, odkazovat na dění na kurzu a navazovat na otevřenou debatu o dění ve skupině. Současně by však měl být třídě věnován prostor pro práci na vzájemných vztazích a atmosféře, ve kterém se mohou věnovat jen a jen tomu, bez kontextu další výuky. K tomuto účelu nejlépe slouží třídnické hodiny, jsou-li vedeny pravidelně a se zájmem o třídu jak ze strany žáků, tak třídního učitele.

MINIMÁLNÍ PREVENTIVNÍ PROGRAM

Adaptační kurz bývá považován za součást minimálního preventivního programu školy, což má svůj velký smysl, neboť prevence sociálně patologických jevů skrze budování atmosféry spolupráce, tolerance a otevřené komunikace uvnitř skupiny se ukazuje jako nejvíce efektivní, a ta právě na adaptačním kurzu začíná. Ale především v tomto ohledu nemůže dané požadavky adaptační kurz bez jakékoliv další návaznosti v průběhu školního roku naplnit. A naopak, zvolí-li škola cestu komplexní práce se skupinou v průběhu školního roku právě například formou pravidelných třídnických hodin, je to současně vhodná cesta k naplňování požadavku osobnostní a sociální výchovy, případně i výchovy multikulturní.

Možná vás v tuto chvíli napadá, že to vše zní velmi pěkně, ale jak to celé zařídit? Dnes již existují školy, které mají v pořádání adaptačních kurzů i navazujícím programu tradici, vytvořily svůj vlastní program i potřebné materiální zázemí. Většina škol ale takové zkušenosti a možnosti nemá. Je tak velmi náročné chtít po vyučujících, kteří mají v úvodu školního roku spoustu starostí, aby ještě vymýšleli nějaký adaptační program, sháněli k tomu potřebné pomůcky a v neposlední řadě zařizovali ubytování a dopravu.

V moderním světě je běžné, a dokonce známkou kvality, že si společnosti „outsourcují“ specializované dodavatele na realizaci různých služeb, včetně práce se skupinou lidí. Ve školství jde v podstatě o stejný princip, a tak si mnoho škol objednává realizaci adaptačních kurzů od externích dodavatelů. Nabídka je široká, je tedy dobré zvažovat při volbě organizátora adaptačního kurzu náplň a její smysluplnost, ale také možnost navazujícího programu, která by měla být samozřejmostí pro ty, kdo to myslí vážně. Dostat pravidelné třídnické hodiny do rozvrhu je samozřejmě otázkou školy, nicméně poskytovatel adaptačního kurzu by měl být schopen pomoci učitelům alespoň ke společnému nastartování třídnických hodin a jejich propojení s děním na kurzu. Zde se pak více než o práci se žáky samotnými jedná o metodickou podporu učitelů, protože je to zejména na nich a na žácích, jakou třídu budou společně tvořit.

Jana Lidická, Řízení školy, 2012, revize 2018

 

 

Zpět nahoru